6 Z ČEHO SE SKLÁDÁ SVĚT.

6 Z ČEHO SE SKLÁDÁ SVĚT

Maně, ale nikoliv marně (používám tohoto možná pro někoho zvláštní slovní spojení také jako důkaz pečlivé korekturní práce jedné z výborných korektorek mých textů…) si vzpomínám na první verše mé sbírky s názvem Struktury: „Z čeho se skládá svět?/ No přece ze zídek./ Ale také z lidského potu a trápení…“(Viz raději blíže: Balvín, J. Struktury. Básně o světě jako celku i jeho částech. Praha: Hnutí R, 2014).

Co je základem toho všeho kolotání kolem nás, a také v nás, to snad zajímá každého člověka. Ale pravda, možná někoho vůbec ne. Jen tím světem, bytím, jsoucnem jde, a nezamyslí se. Kdyby tak učinil, musel by se stát součástí velké, obrovsky zajímavé diskuse filozofů, kteří problém podstaty jevového světa řešili celá tisíciletí. Byli to řečtí atomisté, Leukippos z Milétu a Démokritos z Abdéry, kteří svět ve své mysli (ve filosofii nejde o zásahy do vnějšího světa, ale o jeho odraz ve vědomí s ohledem na jeho celek) rozkouskovali na malé, dále nedělitelné částečky, které svým pohybem vytvářeli svět a dění v něm. Byl to René Descartes, který podstatu bytí nalézal v mechanickém dění. Byl to G. W Leibniz, který jeho kritikou odhalil, že opravdová podstata světa je obsažena ve vyšších celcích, než jsou atomy.

A byl to geniální filozof Aristoteles, který ukázal, že zejména s ohledem na zkoumání živých bytostí, nemůže být podstatou bytí atom, ale substance. Na základě jeho učení můžeme nyní porozumět filosofické podstatě světa, bytí, jsoucna následujícím způsobem, jak o tom píše Arno Anzenbacher: „Substance je tedy to, co je jakožto vlastní jsoucno samo v sobě opravdová jednota…Substance jako vlastní, v sobě jsoucí (ens in se), opravdové jednoty jsou od přírody… Substance jsou tím, co je předpokladem našeho bytí ve světě, našeho poznávajícího a jednajícího zacházení se světem… Na základě této základny vytváří naše teoretická a praktická činnost onen jevový svět, v kterém se vyskytují všechny věci, o kterých se mluví při našem každodenním (i vědeckém) užívání jazyka. Z toho, co je tu od přírody, vytváříme svou ekonomicko-technickou prací produkty nejrůznějšího druhu (letadla, chléb, silnice, hotely, gramofonové desky, boty, továrny atd.). Uměleckou tvorbou vznikají umělecká díla (chrámy, opery, obrazy, plastiky). Naše užívání jazyka ukazuje, jak komplexy jevů, které mohou zahrnovat jak to, co je přirozené, tak to, co je umělé, jednoznačně označujeme a pojímáme jako věci (hory, krajiny, města, náměstí, armády, letiště atd.). (Anzenbacher, Arno. Úvod do filosofie. Praha: Portál, 2004, s. 58).  

Takže, to k bytí, jsoucnu světa říkají filozofové. A co fotografové? Myslím, že oni se také snaží v každém snímku zachytit nejenom jevy, ale i jejich podstatu. Kdyby to tak nebylo, nebyla by umělecká ani žádná jiná fotografie potřebná. Také já se snažím, abych každý záběr přírody (prvního přirozeného světa včetně člověka) i umělých výtvorů (druhého stvoření) zachycoval tak, aby z toho vzniklé fotografie neulpívaly jen na povrchu, ale ukazovaly hloubku života, přírodního i společenského. Jeho projevy symbolizované fenomény přírody: vodu, vzduch, oheň jako symbol protikladů, zemi jako základnu života i její plody. A samozřejmě i člověka jako činitele jevů a rozmnožovatele tohoto světa. V Chorvatsku i kdekoliv jinde.

Nafoceno Jaroslavem Balvínem ve dnech 24. 8.-29. 8. 2014 v Sutomiščici a dopsáno týmž tamtéž  v Kavárně Jadran, která nemá po jedné bouřce dosud spravený internet,  za zvuku hlučné hudby a řevu neuvěřitelně zvučných a překřikujících se hlasů bohorovných a stále diskutujících Chorvatů…