1 Cesta slunce.

V 15 hodin odpoledne dne 22. 8. 2014 jsem nasedl do autobusu v Brně a v 15. 30 se ten autobus vydal na cestu z Brna do Zadaru. Bylo v něm 33 pasažérů.

A tam nás, skupinku Čechů, vyložili v 2 hodiny 30 minut ráno skvělí řidiči na autobusovém nádraží Kolodvor. Do odjezdu trajektu v 6 hodin 30 minut  bylo tedy nutné čekat 4 hodiny.

Proč to tak podrobně popisuji? Protože můžete dvanáctihodinovou cestu prožívat ve svém nitru, ve své duši, jako vysoce hodnotný filozofický zážitek.

Nikdo z nově vytvořených známých to nemusí ani vědět.

Ale možná, že i v nich probíhá obdobný proces.

Já jsem si ten zážitek nazval v souhlase s filozofy (zejména Kantem) jako transcendentno. Je to pojem vyjadřující přesah z každodennosti bytí do časoprostoru nadčasového. Zkrátka, jednodušeji řečeno, dostáváte se pouhou cestou autobusem do jiného prostoru a také do jiného času. A užíváte si to pěkně v duši, do které nikdo nevidí, jenom vy sám.

A je v ní rozloučení, je v ní jízda, čili pohyb. Je v ní slunce a nebe nad Rakouskem, noc v Slovinsku, úžasná a vzájemně obohacující diskuse skupinky Brňáků a jednoho Pražáko- Zlíňáka ze Stráže pod Ralskem. A je v ní i úžasná proměna odehrávající se v ranním Zadaru:

Pohyb trajektů, lidí a lidiček, aut a auťáků, lodí a lodiček, Chorvatů a cizinců, kteří pak cizinci ani nejsou, neboť se sem často vracejí jako do letních domovů, někteří třicetkrát, jako jeden z Brňáků do Kuklice, a někteří po osmé, jako já do Sutomiščice.

A ta nádhera všechna se děje vně i v duši. V čase. A výhodu ten čas má, jak píše filozof Augustin, že „vím, že by nebyla žádná minulost, kdyby neplynul čas, a žádná budoucnost, kdyby se nic neblížilo a žádná přítomnost, kdyby nic nebylo přítomné“. (Augustin. In Anzenbacher, Arnold. Úvod do filozofie, 2004, s. 86).

Budu rád, když tento rozměr, časovost, zasadím i pro druhé do prostoru, ve kterém se často v létě ocitáme, a s pomocí fotoaparátu zachytím transcendentní, přesahující hodnotu našeho života.

Maně, a zároveň nikoliv marně, si vzpomínám, jak jsem jako učitel češtiny učil děti tyto verše: „Slunce je veliký básník a napsalo překrásnou báseň na Matičku Zemi“.   Ale není slunce v každém prostoru a ve stejném čase vždy stejné. V Chorvatském Zadaru, na moři, mne vítalo básní „Cesta Slunce“. Vycházelo a v každém okamžiku jiné a z jiného místa vítalo mne, rybáře, mé přátele Zvonka a Pávicu, a také ryšavou kočičku, která si mne asi stále pamatovala…